Amulet 13ti znamení • 2. kapitola • Krvavé zdi

10. května 2011 v 18:49 | slečna delineate~

"...Rozvalila jsem se po své posteli, když mi došlo, že jsem neprozkoumala, co se skrývá za dalšími dveřmi na protěší stěně. Obsah prví málé místnosti mě nijak nepřekvapil. Koupelna. Vedl do ní jenom jeden vchod, což pro mě znamenalo, že ji se sestrou nebudu muset sdílet. To už bych znovu opravdu nesnesla. Po otevření druhých dveří na mě čekal pořádný šok. Dveře ukrývaly poměrně rozsáhlou šatnu, ačkoliv byla zatím prázdná, a mé srdce zaplesalo, že budu moci Amandě vštěpovat, oč přišla. Mou radost přešil zvuk domovního zvonku..."

Zvonek? Moje srdce z jakéhosi neznámého důvodu zaplesalo, impulsivně jsem vyletěla z postele rychlostí světla a hnala se za zvukem zvonku. Hbitě jsem seskákala ze schodů, které pod mými chodidly lehce zavrzaly. Není se čemu divit, i když je dům udržovaný, žádný mladíček to není. Poslední schod. Zvedla jsem oči z podlahy směrem k domovním dveřím. Byly dokořán otevřené, stála v nich blonďatá osoba rychle mačkající domovní zvonek. Jako malé dítě. Nemůžu uvěřit, že je jí 19, že je starší než já. Její duševní vyspělost je na úrovni houpacího koníka (teď jsem vlastně urazila i tu nebohou hračku). A přesto ji všichni milují. Amanda.
"Můžeš mi nějak JASNĚ vysvětlit, co to proboha vyvádíš?!" štěkla jsem na ni. Očekávala jsem první setkání s některým z obyvatel Mystic Falls. Taková pomyslná spojnice s historií.
"Co asi, Einsteine. Zvoním."

"Má drahá sestřičko, musím ti bohužel říci, že na to, aby jsi běhala po městě, zazvonila u každého domu a se smíchem a řvouce "Dělejte, zdrháme" utekla pryč, jsi už moc velká. Ale neboj. Třeba ti to časem taky dojde."
"Vtipná jako vždy, že? A mimochodem se tomu říká 'zvonkohra'" křičela za mnou Amanda, když už jsem běžela zpět do svého pokoje, tentokrát již ne s prázdnou. Hala byla plná krabic s našimi věcmi a když jsem několika krabicích rozluštila nápis "Ashley", popadla jsem dvě z nich, ačkoliv byly mnohem těžší než se mohlo zdát a vynesla je do svého pokoje, dávajíce tím najevo, že mých věcí se nikdo dotýkat nemá.

Náš první víkend byl ve znamení vybalování. A v mém případě i vymýšlení sarkastických poznámek vůči Amandě, která mívala občasné záchvaty vzteku, protože jsem si pokoj, který chtěla, ubránila. Párkrát jsem nahlédla i do místnosti, která jí nakonec připadla. Pokoj byl docela hezký, ale nějak postrádal kouzlo, které sálalo ze zdí oficiálně patřících mně. A samozřejmě mé teritorium působilo ještě lépe, když se police a skříně zaplnily obsahem všech těch mých krabic. Zbyla mi už jenom jedna, docela malinká, která obsahovala mé nejmilejší věci. Fotky, oblíbené knížky a .. deník?! Je to už strašně dlouho, co jsem ho naposledy otevřela a ještě déle, co jsem do něj něco napsala. Poslední řádky pocházejí z období před rokem. Začala jsem listovat stránkami aniž bych se do nich koukala. Zírala jsem na protější zeď s jednou prostou otázkou. Číst či nečíst? Toť otázka! Nakonec jsem sklonila hlavu a očima přejížděla po řádcích. Psala jsem tehdy snad ještě hůř než teď, takže než jsem mohla začít naplno číst, musela jsem rozluštit svou starodávnou šifru - mé písmo. Pak už... Jen těžko se to četlo, deník jsem používala hlavně tehdy, když jsem se potřebovala vypsat z depresí. A že jich nebylo zrovna málo. Byl to prakticky můj denní chleba. Zanedlouho mi po tvářích začaly stékat velké slzy a já je prostě nemohla zastavit. Všechno ve mně se stáhlo, každičký sval, odmítala jsem dýchat, srdce mi bilo téměř neslyšně. Nemohl za to ten deník. To ta nostalgie. Viděla jsem ve svých vzpomínkách opět tátu. Jeho nádherné oči barvy mléčné čokolády, přesně takové, jaké předal i mně, se na mě usmívaly s nekonečnou jiskou, která v sobě ukrývala naději. A z nějakého podivného důvodu jsem měla pocit, že právě za ní se skrývá neskutečná bolest. Smál se na mě a zároveň trpěl. Je zajímavé, kolik toho dokáže získat z jedné vzpomínky.
"Tak a dost! Nebudeš tady jen tak fňukat, Ash! Máš se radovat nad tím, že jsi tady, smát se, těšit se na nové spolužáky a ne pořád dokola oplakávat historii. A navíc.." křičela jsem na sebe, když mi náhle došla jedna věc.
"Škola. No do háje! Už zítra!" mumlala jsem si pro sebe ačkoliv jsem to nejspíše vůbec nechtěla říkat nahlas. Pro tak nespolečenského tvora, jako jsem já, by byla ta lepší volba nechat se upálit než aby musel do nového školního prostředí.
Celou noc jsem oka nezamhouřila a snažila se co nejlépe vyrovnat po duševní stránce, abych před celou školou nevypadala jako nepřáteský vyšinutý blázen. A nedá se říct, že by se mi to nějak dařilo. Snažila jsem se zaposlouchat do větru, který venku za chladné noci potichounku kvílel a tančil valčík s lístky v korunách stromů. A který škrábal na mé okno.. Moment, cože?! Vítr přeci nemůže škrábat na okno. Dobře jsem věděla, že v těsné blízkosti není žádná větev, která by na sklo dosáhla. Škrábání stále získávalo na intenzitě a stejně tak kvílení. Už bylo zřejmé, že ani jedno nemá na svědomí vítr. Tiše jsem ležela v posteli, krve by se ve mně nedořezal. Dokonce jsem přestala i dýchat, kyslík se pro mě stal jaksi nepotřebným, celé mé tělo ovládal jen strach. Ležela jsem tak dlouho. Kámen ze srdce mi spadl tehdy, když jsem si byla stoprocentně jistá tichem venku.
"Paráda, jeden víkend tady a už blázním. Asi už začínám chápat, proč jsme se odstěhovaly. Máma nechtěla, aby ze mě byl naprostý šílenec." promluvila jsem k jedné ze zdí. Tak a dost. Spát. Teď.
Očividně to zabralo, probrala jsem se až druhý den ráno, dokonce 10 minut před budíkem. Vyskočila jsem z postele, roztáhla dlouhé fialové závěsy a těšila se na pohled do ulic sluncem zalitého Mystic Falls. Omyl. Po skle okna stékaly obrovské kapky vody, nebe bylo hustě pokryto černými mraky a na silnici se rychle snášel déšť. Uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se a ve dveřích spatřila Amandu, které by si evidentně ještě nějakou tu hodinku zdřímla. Vypadala neskutečně unaveně.
"To je pech, viď? Celý víkend bylo krásně a zrovna dneska musí takhle hnusně pršet." řekla rozespale.
"Třeba je to nějaké špatné znamení." řekla jsem s lehkou dávkou ironie.
Až za dlouhou dobu mi došlo, že jsem to neměla říkat. A patřičně jsem toho litovala.

Ani jsem se nenadála a máma mě vykopovála z auta do chladného deště před školou. Zase jsem byla pěknou chvilku duší v jiné dimenzi.
Jen jsem tam tak stála a nezaujatě sledovala školní budovu. Déšť mi stékal po tvářích, mé dlouhé černé vlasy se díky vodě staly naprosto rovnými, za okamžik totiž byly naprosto mokré. Něměla jsem v plánu hnout se. Musela jsem vypadat jako idiot. Ale vyhovovalo mi to.
"Ahoj, jsi v pořádku?" ozval se hlas za mnou. Prudce jsem se otočila.
Tu dívku jsem znala, byla mi neskutečně povědomá. Měla hnědé oči a dlouhé vlasy stejné barvy, které narozdíl od těch mých byly kompletně suché. Zdvořile přesunula svůj deštník tak, aby na mě nepršelo. Zapátrala jsem ve svých vzpomínkách.
"Ty jsi tu nová?" zeptala se mě, když jsem stále neodpovídala.
"Eleno? Jsi to ty?" vypadlo ze mě.
"My se známe?" řekla mi se silným údivem v hlase.
"No, já jsem.." načala jsem větu.
"Počkej, já už vím! Ashley! Ashley Jennings! Co tady děláš? Ani nevím, že jsi se vrátila do Mystic Falls!" vítězoslavně vykřikla a přehodila si deštník do druhé ruky, aby mě mohla obejmout.
"Hurá, aspoň jednoho člověka tady znám. Jsem ráda, že tě vidím, už je to skoro 13 let, co jsem tě viděla naposledy."
"No jo, už je to hodně dlouho. Víš co, měly bychom jít, ať nepříjdeme pozdě na hodinu. Na povídání budeme mít ještě velkou spoustu času" řekla s jiskřivým úsměvem Elena a táhla mě za sebou k hlavním dveřím.
"Co máš první hodinu?" zeptala se mě.
Vyhrabala jsem z kapsy rozvrh. "Dějepis" řekla jsem ponuře.
"No vidíš, tak to budeme spolu ve třídě. A netvař se tak kysele, jsi tu teprve první den."
"Víš, když jde člověk mezi naprosto neznámé lidi a vypadá jako zmoklá slepice, tak mu to prostě na náladě nijak zvlášť nepřidá a navíc.."
Nestihla jsem dokončit větu, Elena mě už zatáhla do jedné z tříd. Asi tak 3 vteřiny po nás vešel učitel. Evidentně mě hledal, přejížděl očima třídu, pak si všiml, že stojím u dveří.
"Ach, tady jsi. Třído, tohle je naše nová studentka Ashley Jennings." stručně mě představil.
"Běž se posadit támhle dozadu." řekl mi a než jsem ke svému místu došla, půlka tabule byla popsaná.
Docela mi vadilo, že po mně spolužáci každou chvíli sborově pokukovali s poměrně vykulenými výrazy, jako kdybych byla vykuchaný mimozemšťan v nějakém muzeu se sakra drahým vstupným, do kterého se nedostane jen tak někdo. To jsem opravdu vypadala až tak příšerně? Vytáhla jsem z tašky zrcátko a připravovala se na hrůzu, děs a kvílení. Moje vlasy, které byly ještě před minutou mokré (vím to, cítila jsem, jak mi z nich kapala voda) byly nyní naprosto suché a skvěle upravené. Tak jsem asi blázen. Blázen. Blázen. Blázen. Blázen.
Teď se vás na něco zeptám. Kolik z vás uslo na své úplně první hodině na nové škole? O jednom vím určitě. Já se hlásím, přiznávám se. Prostě jsem tam tak seděla a cítila, jak mi padají víčka.
Náhle se scéna třídy rozpadla na milion kousků a jsem se ocitla zavřená v malé bílé místnosti bez dveří, oken či nábytku. Snažila jsem se zoufale dostat ven, před něčím jsem utíkala i když jsem neměla kam. Polila mě vlna strachu a po zdech od stropu začala po kapkách stékat krev. Byla jsem totálně vyděšená a věděla, že pokud rychle něco neudělám, další krev, která se ocitne na zdi, bude ta má. Něco se se mnou ocitlo v místnosti, ale já nic neviděla. Jen cítila, že tam je. Najednou mě zasáhl chlad, který prostupoval až do konečků mých prstů a šílená bolest v krku. Zuby pronikající kůží. Krev. Bolest. Selhání. Zoufalství. Touha. Pálení v dlani.
Probudila jsem se se zvoněním, evidentně si nikdo nevšiml, že jsem celou hodinu strávila ve své noční můře. Zrychleně jsem dýchala, na čele se mi objevil studený pot, srdce mi div nevyskočilo z těla. Tohle se mi nezdálo poprvé. Podívala jsem se na ruku, která mě ve snu pálila a div jsem nezačala ječet. V bílé dlani jsem měla hlubokou ránu, po kapkách z ní vytékala krev. Trochu vypadala jako ta zeď.
"Hej, Ashley, jsi v pohodě? V obličeji máš šíleně nezdravou barvu." uslyšela jsem čísi hlas po mé pravé ruce a prudce jsem sevřela ruku v pěst. Otočila jsem se a v tu chvíli mě uhranuly oči barvy mořské laguny, ve kterých byste se mohli utopit, zdobící dokonale souměrný obličej a jeho krátké, lehce rozcuchané blond vlasy. V tu chvíli jsem na moment zapomněla i to, jak se jmenuju. Za normálních okolností bych se červenala jako rajče, ovšem teď se mi aspoň vrátila do obličeje zdravá barva.
"Naprosto v pořádku." řekla jsem stručně. Teď nebyl na žádné vybavování čas. Postřehla jsem, že na mě několik spolužáků opět civí a tak jsem nahodila ještě milý úsměv a odtančila z místnosti.
Venku před třídou jsem se opět zkontrolovala svou dlaň. Krev z ní stále vytékala, ale znatelně méně, než ve třídě. Otřásla jsem se, zabalila si ruku do šátku a celý zbytek dne se na to snažila nemyslet. K mému překvapení ostatní hodiny ubíhaly velmi rychle a já si dávala pozor, abych už na žádné z nich neusla.
Skončila již poslední hodina a já čekala na mámu u silnice před školou, když ke mně s úsměvem přišla Elena.
"Jsi v pořádku? První hodinu, když jsi se vzbudila, jsi byla bílá jako křída a evidentně ti nebylo dobře."
"Věříš na magický svět?" vypadlo ze mě místo odpovědi.
Eleně stuhl na tváři její veselý úsměv a velmi rychle nasadila vážný výraz.
"Proč se ptáš?"
Odmotala jsem si šátek z ruky a natáhla ji k ní. Rána byla ještě pořád naprosto otevřená. Elena na mě civěla a pohledem se dožadovala dalšího vysvětlení.
Převyprávěla jsem jí sen a řekla, že pokaždé, když se mi tohle zdá, mám pak na ruce takovýhle šrám. Elena se mračila a prohlížela si mou ruku. Za chvíli uskočila úlekem.
"Ta rána! Asi za vteřinu se zahojila!"
Vždyť to je blbost. Ale.. skutečně. Tohle se ještě nikdy nestalo. Má dlaň byla celistvá.
"Nechceš mi něco říct?" zeptala se mě Elena. Cítila jsem v její odpovědi strach, vztek a sílu.
"Já nevím, nevím co se to děje! Už je toho moc. Táta, moje paměť, Mystic Falls, moje ruka.."
Náhle u chodníku zastavilo černé auto a dvakrát zatroubilo. Na řidiče bylo špatně vidět.
"To je pro mě." řekla Elena stroze.
"Nějaký tvůj objev?" odpověděla jsem jí šibalsky a snažila se trochu změnit téma předchozího hovoru.
Elena se jenom zasmála. "Ne, to je Damon. Bratr mého objevu.", a šla pomalu k autu.
"Dnes budeme se Stefanem u Grillu, pokud chceš, můžeš přijít a promluvit si. Stefan toho hodně ví, třeba ti poradí. Snad se uvidíme. Ahoj!" otočila se těsně před autem a zamávala mi.
Takže plán pro dnešní odpoledne: jít do Grillu, vše co mě trápí vysypat na stůl Eleně a jejímu příteli. Ale tak co. Horší už to snad být nemůže.
Co ale Elena myslela tím, že toho Stefan hodně ví?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 beststwilight-saga beststwilight-saga | Web | 10. května 2011 v 19:26 | Reagovat

Skvělá kapča pls napíšeš mi až bude další?Jinak taky píšu FF nechceš si jí přečíst?

2 Awi Awi | Web | 11. května 2011 v 8:43 | Reagovat

naprosto dokonalé :)

3 Kitty97 Kitty97 | 11. května 2011 v 19:04 | Reagovat

supééééér....moc povedene!!! doufam že rychle přidáš další ;)

4 E V A E V A | Web | 11. května 2011 v 19:23 | Reagovat

Skvěle napsaný, moc se těšim na další díl. :)

5 Lenka S. Lenka S. | 13. května 2011 v 14:47 | Reagovat

Ahoja,
promiň, že tě otravuju, ale navštěvuju tvůj blog už pravidelně a poslala sem ti jednoho maila, jestli mi budeš chvíli věnovat. Jde o něco oficiálního pro mě. Vlastně jsou dva, páč sem to do jednoho zapoměla napsat. =o)

Děkuju a paaaaaaaa

6 Nicol* Nicol* | Web | 14. května 2011 v 11:00 | Reagovat

Parádní.. No prostě boží :-)

7 Katty~ Katty~ | Web | 14. května 2011 v 11:24 | Reagovat

lůxus .. vyplatilo se čekat tak dlouho, ale doufám, že další kapitola bude dřív jak za tři měsíce :D :))

8 Scarleth Scarleth | Web | 16. září 2011 v 19:07 | Reagovat

Skvělí... pls napiš pokráčko ;)

9 Karčá! ^^ Karčá! ^^ | Web | 17. března 2012 v 23:31 | Reagovat

Jůů! Skvěláá!:) Kdy bude dalšíí? :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama