Amulet 13ti znamení • 3. kapitola • Gesto

28. října 2011 v 16:45 | zvěřejnila Delzí.
"Náhle u chodníku zastavilo černé auto a dvakrát zatroubilo. Na řidiče bylo špatně vidět.
"To je pro mě." řekla Elena stroze.
"Nějaký tvůj objev?" odpověděla jsem jí šibalsky a snažila se trochu změnit téma předchozího hovoru.
Elena se jenom zasmála. "Ne, to je Damon. Bratr mého objevu." a šla pomalu k autu.
"Dnes budeme se Stefanem u Grillu, pokud chceš, můžeš přijít a promluvit si. Stefan toho hodně ví, třeba ti poradí. Snad se uvidíme. Ahoj!" otočila se těsně před autem a zamávala mi.
Takže plán pro dnešní odpoledne: jít do Grillu, vše co mě trápí vysypat na stůl Eleně a jejímu příteli. Ale tak co. Horší už to snad být nemůže.
Co ale Elena myslela tím, že toho Stefan hodně ví?"

Po příjezdu domů jsem ještě chvíli dumala, zda je to dobrý nápad jít do Grillu. Seděla jsem na ještě neustlané posteli ve svém pokoji a nepřítomně zírala z okna. Myšlenky se mi v hlavně točily jedna za druhou a místo toho, abych se snažila trochu uklidnit, nabrat plnými doušky do plic vzduch tak, abych cítila i svůj oblíbený parfém, jenž jsem měla právě na sobě, energicky vyskočila, jako šílenec se hnala městem a snažila se užít si zbytek mého prvního školního dne v ulicích, třásla jsem se strachy a neustále jsem se v duchu vracela do té krvavé bílé místnosti z dnešního rána. A pak tu byl ten rozhovor s Elenou. Stefan toho hodně ví, třeba ti poradí. Stefan toho hodně ví, třeba ti poradí. Stefan.. Ta slova mi v hlavě kličkovala tam a zpátky.

Co když má Stefan něco společného s psychiatrií a po vyslechnutí mé bláznivé historky mi doporučí svěrací kazajku? Fakt byl ten, že by mi to možná i prospělo. Bylo tedy rozhodnuto. Nemohla jsem ztratit nic jiného, než že se o mě ve městě začně vyprávět, že jsem psychicky narušný psychopat. Což vlastně pravděpodobně jsem. Musím už začít jednat nebo mě tyhle nevysvětlitelné drobnosti dovedou až na samý okraj šílenství. Pokud tam už ovšem nejsem.
Popadla jsem v svou tašku a rychle utíkala ze schodů. Nikomu jsem nic neoznamovala. Nebylo komu. Amanda bylo kdovíkde a máma už opět zmizela, musela zpět do práce, kde trávila mnoho času. Vlastně ne mnoho. Všechen čas. Tak tomu bývalo i dříve a já i Am jsme na to byly zvyklé. Nikdy na nás neměla čas. Nikdy. Snad ani nechtěla.
Vyběhla jsem na ulici a podle mé paměti se vydala směrem ke Grillu. Mým jediným štěstím bylo, že mě ještě jako miminko vozila máma na procházky v kočárku po městě, takže mi nedělalo sebemenší potíže se zorientovat a vždy zahnout přesně do té ulice, do které jsem chtěla. Zanedlouho jsem se tedy ocitla před mým cílem šťastná, že mě paměť neklamala.
Cítila jsem, jak se mi silně klepou ruce a jak se mi zrychlil tep, což jsem ale mohla přičíst na účet tomu, že jsem celou cestu běžela. A nebylo to zrovna jenom pár metrů. Nebo že by to bylo nějaké špatně znamení? "Ale no tak!", okřikla jsem samu sebe. Donutila jsem se jít sem a nakonec všechno ztrosková na tom, že nemám dostatečnou odvahu na překročení prahu? No takovéhle úvahy teď rozhodně nemám čas. Vydechla jsem, sklonila hlavu a silně zatlačila do dveří. Vlastně silněji než bylo třeba a byla jsem ráda, že jsem neskončila na zemi.
Nikdy předtím jsem Grill nenavštívila. Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se někde najít Elenu. Nejsem tu moc brzy? Elena neřekla, kdy přesně se v Grillu ukáže a já neměla chuť sedět tu sama samotinká jako ubohý uzlíček nervů a doufat, že.. V tu chvíli jsem ji v jednom ze zadních boxů koutkem oka zahlédla. Měla zvláštní výraz, zlostný a zároveň zoufale vyděšený, a zapáleně o něčem diskutovala s mužem, který seděl naproti ní. Neviděla jsem mu do obličeje - seděl ke mně zády - ale bylo mi celkem jasné, o koho se jedná.
Elena už mě zmerčila také. Ukončila konverzaci, nasadila zářivý úsměv a pokynem ruky a následným máváním mi naznačila, abych si přisedla. I přesto, že se usmívala, jsem z nějakého důvodu v jejím obličeji viděla ten samý výraz z dnešního rána, kdy jsem se jí zeptala, zda-li věří v magický svět. "Co si to nalhávám, jsem prostě jenom proklatě paranoidní." volal hlásek uvnitř mě. "Pochopení nebo šílenství čeká..", zamumlala jsem si pro sebe a rázným krokem vykročila vstříc stolu.
"Ahoj Ash, jsem opravdu moc ráda, že jsi přišla. Vytáhnout sem Stefana byl opravdu nadlidský úkol a jsem strašně ráda, že to nebylo zbytečné. Och, vy se vlastně neznáte, že? Ashley, tohle je Stefan Salvatore, Stefane, Ashley Jennings." pronesla Elena naprosto vyváženě.
"Ahoj.." řekla jsem a stálo mě veškeré sebeovládání, aby můj hlas působil aspoň trochu vyváženě jako ten Elenin. Nedá se říct, že by se mi to stoprocentně povedlo, ale všechen ten zmatek, jenž se mi usadil v hlavě, z mého tónu cítit nebyl. Aspoň mně to tak připadalo.
Stefan konečně vzhlédl od stolu a na ustaraném obličeji se snažil vyloudit úsměv. "Zdravím, moc rád tě poznávám" řekl tak neformálně, jak to v jeho podání bylo možné a natáhl ke mě ruku v přátelském gestu.
Přísahala bych, že kdyby existoval zpomalený záběr, bylo by na něm vidět, že jak se má ruka přibližovala k té jeho, v Grillu zablikalo několik lamp a jedna dokonce nadobro zhlasla. Nejspíše v ní praskla žárovka.
V okamžiku, kdy se má kůže dotkla jeho, všechno se hrozivě zrychlilo. Neměla jsem vůbec tušení, co se děje. Jakási síla mi nabila každý sval, bylo to jako kdybych právě dostala neskutečnou ránu elektrickým proudem, který mě nezabil - protože všechnu jeho energii jsem vstřebala do sebe. Přišlo mi, že mám takovou sílu, že bych dokázala cokoliv a cítila jsem, jak zbystřily mé smysly. Obraz byl jasnější a ostřejší, zvuky mnohem hlasitější, neznámá lahodná vůně se rázem propracovala až ke mně. Všechno to ve mně vřelo, jako kdybych měla každou chvíli vybouchnout, vyschlo mi v krku, měla jsem pocit, jak kdyby se mi lamála žebra, hezky jedno po druhém, když v tom se mi začalo zatmívat před očima, rozbolela mě záda a bolest mi jako blesk rychle projela do hlavy, která mě náhle bolela tak, jako kdyby se mi po ní proběhlo stádo africký slonů. Ta bolest byla k nevydržení, nejhorší byla na spáncích, kde mi již naběhly žíly. Zdálo se mi, že mě rázem dostal do své moci ledový vítr, neskutečně se kolem mě ochladilo. Myslela jsem, že se každou chvíli zkácím na podlahu. Už se to nedalo vydržet.
V tom Stefan mou ruku pustil. Došlo mi, že celá ta hrůza, kterou jsem právě prožila, ve skutečnosti nemohla trvat déle než tři vteřiny. Všechno se uklidnilo, sice jsem se pořád klepala jako ratlík, ovšem chlad jsem cítila pouze v konečkách prstů. Bylo mi špatně od žaludku, už se ale začínalo zdát, že sloní parta, která mi poskakovala na hlavě, se pomalu odebírá k odchodu. Několikrát jsem se nadechla a otevřela oči.
Elenin výraz ve tváři jsem ani za nic neuměla identifikovat. Nevyjadřoval naprosto nic, snad jenom onu prázdnotu, kterou byl naprosto zahlcen. Obrátila se na Stefana a její tvář nabyla ještě více prázdnoty, pokud to ovšem bylo možné. Co se stalo? Postřehli snad něco? Mohli cítit, že se něco děje?
Až teď jsem to postřehla. Stefanova pravá dlaň byla celá od krve. Nebylo jí ovšem nijak závratně hodně a kůže na jeho ruce vypadala neporušeně. Sklonila jsem hlavu a pomalu otočila pravou rukou tak, abych měla dlaň vzhůru. Bylo to tak. Ta rána, která se mi objevila dnes ráno po té noční můře, ta rána, která se tak zázračně rychle před Eleninýma očima zahojila, ta rána, na kterou jsem za celý ani nepomyslela, ta rána, která nyní byla naprosto oteveřená a pomalu z ní vytékala krev. Byla to ona. Ta rána, co se skrývala v mé pravé dlani.
"J-j-j-j-já.." chtěla jsem něco říci, ale v daném okamžiku si všechny mé inteligentní myšlenky vybraly dovolenou a bez váhání mě opustily. Opět jsem se začala trochu třást. Jaké může mít tohle racionální vysvětlení?
"Na," špitla Elena jeden papírový ubrousek podala mně, druhý Stefanovi a ještě o trochu více zbledla v obličeji.
Stefan se chvíli díval z okna a hluboce dýchal. Nastala ta trapná chvíle ticha, kdy by se všichni nejradši vypařili jako pára nad hrncem a vymazali předchozí momenty z historie.
"Takže.." začal trochu nerozvážně Stefan a po pár dalších vteřinách se na mě podíval. Narozdíl od Eleny měl v obličeji naprosto zdravou barvu a nevypadal ani nijak rozrušeně.
"Někdy se prostě stane, že rány se nezahojí tak jak by měly. Nejspíše jsem ti ruku stisknul moc silně, velmi se omlouvám. Ovšem kvůli té ráně, zde nejsme, že?" pokračoval.
"Vlastně trochu ano." namítla jsem.
Opět se rozhostilo velmi nepříjemné ticho. Čekali. Oba. Byla jsem to já, kdo musel mluvit, musela jsem to být já. Snažila jsem se co nejrychleji vyklidnit, abych mohla začít.
Zkontrolovala jsem pohledem Grill, chtěla jsem vědět, kde sedí nejbližší živé duše. Naštěstí byla část, kde jsme seděli my poměrně vylidněná, což byla alespoň polehčující okolnost. Po pár vteřinách jsem začala. Hezky od začátku. Má neuvěřitelná paměť, pár vzpomínek na tátu a jeho záhadné zmizení, odporné morbidní sny, rány na ruce. Vzala jsem to hezky popořadě, nějakým způsobem jsem měla pocit, že je důležité říct všechno, co vím. Nejistota ze mě za chvíli spadla a já se přistihla, že celý příběh vyprávím jako nějakou neuvěřitelně vtipnou historku z letního tábora. Nebylo to vtipné. Pro mě to byla tragédie a já chtěla, aby bylo po všem.
Skončila jsem. Došla mi slova, již nebylo co vylovit v paměti. Načasování bylo perfektní. Stefan nepřítomně zíral na hrnek ve svých rukách, z nehož po celé mé vyprávění postupně usrkával, když Eleně zazvonil mobil. Podle krátkého tónu jsem hádala textovou zprávu. Elena lehce nadskočila.
"To je Jenna. Už musím jít, je to důležité. Stefane, potřebuju, abys šel se mnou. Ash, nevadí, že tě tu takhle necháme? Je to opravdu důležité a navíc.." spustila Elena a v tu chvíli se již pomalu začala připravovat k odchodu.
"To je v pořádku." skočila jsem jí do řeči.
"Moc děkuju, někdy ti to vynahradíme."
Stefan se pomalu začal zvedat, Elena již mezitím zmila v davu.
"Tak se měj.", řekla jsem.
"Víš, co si myslím?", začal náhle Stefan.
"Že jsi jenom hodně unavená. Mystic Falls, stěhování, škola.. Je toho prostě moc. Trochu si odpočiň a třeba se to zlepší.", dokončil větu.
"Díky, zkusím to.", řekla jsem.
Stefan odešel. Zůstala jsem v Grillu úplně sama, jediným mým společníkem byl šálek kávy, který jsem si objednala v průběhu mého vyprávění. Nic z toho nedávalo smysl. Nic ze dneška nedávalo smysl. Určitě už brzy skončím v nějakém ústavu. Nebo bych aspoň měla. Začal ve mně vřít vztek.
"Trochu si odpočiň, třeba se to zlepší." začala jsem imitovat Stefana, chtěla jsem to udělat pouze v hlavě, ovšem nakonec jsem to řekla nahlas. Vlastně, komu to vadí. Stejně mě nikdo neposlouchá.
"Copak, těžký den?" uslyšela jsem nad sebou povědomý hlas.
"To mi povídej.." odpověděla jsem známému neznámému a ani se neobtěžovala zvednout pohled od mé kávy.
"No tak, trochu života do toho umírání." dostala se mi odpověď.
Paráda, přesně tohle jsem teď potřebovala. Optimistické výroky vlezlého trouby.
"Hele, poslyš..", konečně jsem se podívala, s kým mám tu čest.
"Ahoj, co ty tu děláš?" vypadlo ze mě údivem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meggí Meggí | Web | 28. října 2011 v 17:50 | Reagovat

jeejku to je dlouhe :D jinak moc pěkny layout

2 R R | Web | 28. října 2011 v 18:08 | Reagovat

skvelý layout!nemôžem z neho spustiť oči :D

3 bieberdaily bieberdaily | Web | 28. října 2011 v 18:41 | Reagovat

Keby ale nestíhaš a potrebuješ pomoc tak by som ti rada pomáhala :) aj keď sa moc nepoznáme :D a jj tiež mi to príde divné, keď má svoje promo Klaus tak to by ho potom mal mať aj Ric, Caroline, Bonnie, a keď tak aj Jeremy...
Ale mne Nina vždy na promo fotkách príde ako Katherine a nie ako Elena, pretože Katherine má v seriáli kučeravé vlasy presne tak ako Nina na promo fotkách :D

4 E V A E V A | 29. října 2011 v 16:03 | Reagovat

Úžasný... Moc se těšim na další díl. :)

5 Jabig Jabig | Web | 29. října 2011 v 19:47 | Reagovat

Je to úžasné! Moc se mi to líbí, už se těším na pokračování :))

6 R. R. | Web | 27. listopadu 2011 v 17:43 | Reagovat

moc nádherně napsané..těším se na další díl..:)

7 Kitty97 Kitty97 | 5. února 2012 v 16:14 | Reagovat

krása!!! chtělo by to další díl :) je to suuper

8 Karčá! ^^ Karčá! ^^ | Web | 17. března 2012 v 23:43 | Reagovat

Hustýý! :) Dalšíí! Prosíím! Nebode too Mat? :D Ten blonďák s modrýma očima ve kterých by se dalo utopit? :DD

9 Just ME! Just ME! | E-mail | 15. dubna 2012 v 11:45 | Reagovat

Božské! Od toho se nedá odtrhnout, nevím jestli to do dalšího dílu přežiju.... prosím piš! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama